Je mi pade.

Tak…a je to tady…číslo, o kterém se nemluví. Skoro, jako by bylo sprosté. Nebo se o něm mluvím moc. Skoro jako by v dnešní době vyhrocených polarit stály proti sobě dva tábory. Ženy, které si přestaly barvit vlasy, přestaly se malovat a křičí do světa no a co? A pak je tady druhý tábor…asi nejvíc ho vystihuje slogan fu*k the age, kde si ženy fotí své krásné postavy navzdory tomu, že už jim je padesát a více, svým obličejům dopřávají péči plastických chirurgů a odmítají „stárnout“, protože křičí tím do světa, že ještě nepatří do starého železa. A teď se čeká, na kterou stranu barikády se přidáte. No, já si dovolím se nepřidávat nikam. Dovolím si být sama sebou. Když si budu chtít obarvit vlasy, tak si je nechám nabarvit. Dovolím si vyjít nenalíčená, když na to mám chuť a dovolím si se „vytunit“ make-upem, když budu mít chuť se zkrášlit. Dovolím si ráno cvičit jógu a pak jít večer se svým mužem na pivko. Dovolím si vzít jeden den krásné šaty na tělo a druhý den si udělat pohodičku v kalhotách s gumou v pase. A užívám si všechny tyhle svoje polohy a stavy. Protože jsem si to dovolila. Protože už neřeším, jestli jsem dost nebo málo. Protože prostě jsem. Tady a teď. Protože věci jsou mi čím dál tím fuk. Přestala jsem na sebe tlačit, přestala jsem si ubližovat a přestala jsem žít život pro druhé. Začala jsem žít život pro sebe.

A to je ta svoboda, kterou vám dává věk, kterému se tady u nás říká „střední“. A ono to zas tak blbý označení není. Být usazená ve svém středu, být uprostřed sebe sama vnímám jako náramně uklidňující pocit. Protože už nemusíte řešit to, co je venku, už si můžete dovolit řešit jen to, co je uvnitř.

Krásné plynutí bez tíhy

Vaše Petra